Home » Nezařazené » Přístupy k účtům patří klientovi. Stejně jako klíče od jeho domu.

Přístupy k účtům patří klientovi. Stejně jako klíče od jeho domu.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone

Přístupové údaje k systémům jako je Google Analytics, AdWords, Sklik nebo Facebook jsou jako klíče od vašeho domu. Pokud je někomu bez okolků předáte, dobrovolně riskujete, že jednou přijdete domů a budou vyměněné zámky.

5577108264_5d4eb10ae8_o

Dřív se to řešilo různě:

    1. posílali se mailem hesla a uživatelská jména k účtům,
    2. byl jeden login na všechno,
    3. přístupy byly napsané v jednom wordu, který koloval po celé firmě a všech dodavatelích,

a různé další šílené nápady.

Vždycky, když to vidím, říkám si, jak je možné, že se tohle v roce 2015 děje. Už před pěti lety bych si pomyslel, že je tenhle článek zbytečný, protože je to nad slunce jasné. Ale není. Během posledních měsíců jsem se několikrát setkal s tím, že se přístupy k účtům stávají rukojmím vývojářů, agentur či bývalých zaměstnanců. Proto jednou provždy:

ÚČTY V JEDNOTLIVÝCH SYSTÉMECH JSOU MAJETKEM KLIENTŮ!

Ne vývojářů webu. Ne agentury, která účty vytváří. Ne zaměstnance, který přišel před měsícem a za další tři zase odejde. A pokud mu nedáte odstupné, účty půjdou s ním. Jak to řešit u jednotlivých systémů?

 Google Analytics

Nejčastější rukojmí webařů, vývojářů. Při nasazení webu vytvoří měřící kód, dost často naprostou hloupě pod svým firemním účtem a klientovi v lepším případě přidělí správcovský přístup. Někdy jen pro čtení. Nebo radši žádný. Když se po roce začne po Analytics pátrat, zjistí se, že buď přístup dostat nejde, protože je na jedné hromadě s ostatními klienty webařů, a nebo si za předání účtu pěkně naúčtujeme nějakou sumičku.

 To je, přátelé, pěkná prasárna!

Takže: každý klient / firma nechť má svůj Google Analytics účet (v ideálním případě, ať má každý web firmy vlastní Google Analytics přístup). K tomu pak přiřazuje KLIENT přístup ostatním. Rozhodně není potřeba dávat každému hned plný přístup včetně správy uživatelů. To v 90 % není potřeba.

Tip na závěr: koukněte se do svých Google Analytics, kdo všechno tam má nyní přístup. Dost možná budete překvapení, s kolika lidmi sdílíte svá data.

Google AdWords

Zde je řešení jednoduché. Každý klient má SVŮJ účet, založený ideálně na nějakém obecném firemním mailu (který nezmizí s výpovědí markeťáka). Pokud má firma více projektů (=webů), které chce přes AdWords propagovat, je ideálním řešení Multi-Client-Center opět založené na firemní e-mail. Do toho se připojí účty jednotlivých webů a na úrovni MCC nebo jednotlivých účtů můžete přidělovat přístupy.

„Kampaně vám vytvoříme v našem účtu, abyste si nemuseli nic zakládat a náklady vám přefakturujeme.“ Tak to je prasárna level 2.

Není relevantní důvod k tomu (kromě totálního klientského nezájmu), aby vám agentura tvořila kampaně někde u sebe v účtu, vy jste k nim neměl přístup a kontrolu nad náklady, nebo vám kampaně nezůstaly po skončení spolupráce. Kampaně jsou vaše (=klienta) a je naprosto normální, abyste k nim měli vlastní přístup (či spíše, aby byly ve vašem účtu) a mohli práci agentury kdykoliv zkontrolovat.

 Sklik

Tady je to podobné. Každý klient (u větších může být pro každý web / projekt) má svůj účet, k tomu dává přístup všem ostatním.

Facebook

S Facebookem to bylo složitější do doby, než přišel Business Manager. Teď už je to snadné, jen přetrvávají obavy a špatné návyky z minulosti. Každý klient by měl mít svůj Business Manager, založený na firemní e-mail (opět ideálně obecný, nesvázaný s jednou osobu). Do tohoto Business Manageru si klient přiřadí své Facebook stránky a reklamní účty.

Veškeré přístupy pak přiděluje přes tento Business manager. Je to nejsnazší cesta, kdy reklamní účet zůstane ve vlastnictví klienta a zároveň je možné jednoduše řídit přístupová práva.

Tip na závěr 2: koukněte, kdo všechno má admin přístup k vaší FB stránce. Takový člověk si ji může velmi snadno vzít s sebou, pokud se nerozejdete v dobrém a budete ji horko těžko dostávat nazpátek.

Stejně jako byste nedali každému klíče od domu, nebo heslo od trezoru, přemýšlejte, komu dáváte přístup ke svým datům a marketingovým nástrojům. A pamatujte: není normální, abyste se museli dovolovat agentury, když se do svého domu chcete podívat! 

Photo credits: Alan Cleaver

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterEmail this to someone
The following two tabs change content below.

Lukáš Krejča

Account Strategist MENA at ROI Hunter
Po pár letech na volné noze jsem začal pracovat pro Dubajskou pobočku ROI Hunter. Miluji svou práci, rád o ní mluvím a učím ji ostatní (na školeních či kurzech).
  • Petra Mikulášková

    Přidala bych ještě klíč k doméně. Sem tam je to dost pikantní, když si zákazník objedná shop. Vše běží a když chce odejít, tak zjistí, že majitelem domény je poskytovatel.

    • Pikantní je v tomhle případě hodně mírný výraz 🙂

    • blaznivy_ajtak

      Tak ono hodně klientů si za to může samo, hledají nejlevnější cenu, a tak dostanou nejlevnější cenu, to že je v tom jaksi háček klient neřeší… Když si člověk koupí tiskárnu, tak taky je k tomu drahý toner, který může dodat jenom prodejce a nikdo se nad tím nepodivuje…

      Představa hodného a chytrého klienta je dost naivní. Z mé zkušenosti zmrd si najde zmrda. Lépe řečeno, klient co kouká jen na cenu a jedná s dodavateli z pozice síly, tak zpravidla najde příslušného dodavatele, který je na takové jednání připravený. Stěží vyčítat dodavateli, že si zaregistruje doménu na sebe, když si nemůže být jistý, že klient mu zaplatí fakturu, atd…

      Prostě je to otázka obchodní strategie. Někteří dodavatelé hledají klienty jdoucí po ceně a mají připraveno 50 háčků, jak je pak ojebat, a jiní dodavatelé hledají klienty jdoucí po kvalitě, a dělají vše proto, aby měli nejlepší reference.

      • Jasný, pokud má někdo žaludek na to, že svoji obchodní (a tím asi i životní) strategii založí na tom, že bude lidi o***avat, je to jeho věc.

        • blaznivy_ajtak

          Ale jo, není to tak dávno, co jsem to viděl úplně stejně jako ty. Toho mého přístupu, že já když je na mě někdo hnusný, se k tomu nesnížím, a budu na lidi dobrý jsem se dlouho držel. Bohužel mě osobně lidi neustále využívali, byla to moje dost silná slabina.

          Dělal jsem pro někoho melouch, myslel jsem si, že když odvedu dobrou práci a udělám pro člověka vše v mých silách, že bude ke mě férový, a ten člověk mě ožulil tak, že mi zaplatil míň jak kopáči.

          Měl jsem bývalého kolegu, který jednal s šéfem, který byl dost drsný, v rukavičkách. Výsledek byl ten, že za velké množství telefonních pohotovostí dostal 3 Kč / hodina.

          Asi jsem teď v tvých očích špatný – ne že by mi na tom dneska záleželo, mysli si o mě, třeba že jsem čurák, je mi to fuk. Ale já tyhle věci co si o mě kdo myslí, že se k němu nějak chovám prostě dneska už neřeším, jsem plný energie, ráno když se vzbudím jsem pozitivně naladěný, lidi mě maj raději a holky si mě začaly mnohem víc všímat.

          Já se prostě snažím odvézt pracovně excelentní výsledky, ale dneska už nejsem naivní a hlídám si i to, aby to bylo dobře zaplaceno, a podle tvých měřítek to možná není úplně čistá hra, ale mě na tom nesejde. Lidi, pro které dělám, pro ně je to byznys, pro mě je to taky byznys, city do toho netahám. Ačkoliv bych si přál svět lepší, tak prostě realita je taková, že mít na někoho páky je z byznys hlediska lepší rozhodnutí.

          • Ja myslím, že je velký rozdíl v tom, jestli jsem apriori nastavený „jdu je obrat“ a „hlídám si, aby neobrali mě“. Mě obral hned první klient. Ale prostě by mi nedávalo smysl nějak zahořknout na celý svět a začít se chovat stejně.

            To neznamená, že si teď nechám šlapat po hlavě. Podle mě to není černá/bílá a nic mezi tím.

            Mně se vstává skvěle, diky tomu, že vim, že svojípráci dělám dobře a poctivě. Co si o tom kdo myslí, je jeho věc….